 |
 |
 |
 |
 |
|
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
|
Holé baby, holé cice / Lidové noviny 13. november 2010 Autor: Tomáš Poszpisyl Holé baby Necenzurované akty moderných majstrov Feministický komiks ve Slovenské národní galerii nabízí ironický pohled na dějiny aktu. Ostatně jak jinak toto sprostonárodní dědictví vnímat? Nerovnost pohlaví není feministickým výmyslem, ale realitou. To vše ve společnosti, která se zaštiťuje ideály rovnosti a bratrství. Zvláště dějiny umění přinášejí řadu barvitých příkladů. Najdeme je přímo na obrazech nebo také ve fungování institucí, které výtvarná díla shromažďují a prezentují. Řadu těchto příkladů si vzhledem ke společenským stereotypům ani neuvědomujeme. S dnes již klasickým způsobem, jak nerovnoměrnost mužů a žen v muzejních institucích znázornit, přišla v osmdesátých letech americká umělecká skupina Guerrilla Girls. Vydala několik plakátů, na nichž byl problém převeden do řeči čísel: „Musí být žena nahá, aby se dostala do Metropolitního muzea?“ ptal se jeden z nich. „V moderním oddělení muzea je méně než 5%umělkyň, ale 85% všech vystavených aktů zobrazuje nahou ženu.“ Paradox ženského zastoupení dobře ilustroval, jakou roli společnost - včetně rádoby rovnostářského umění - ženám přisuzuje. Silnou zbraní feminismu je humor a pracuje s ním i výstava Holé baby ve Slovenské národní galerii. Jeho prostřednictvím se jí daří hovořit o tématu, které jinak vzbuzuje rozpaky. Dějiny aktu ve slovenském umění dvacátého století jsou navýsost sexistické, ostatně jako v celé Evropě. Stydno je nám nikoliv z explicitnosti jednotlivých zobrazení, ale především z mentálního ovzduší, ve kterém musela vznikat. Většina aktů dokládá neobyčejné zaujetí autorů ženským tělem, ovšem i schopnost ignorovat další, nesexuální rozměry ženské bytosti. Tělo je často redukováno do podoby pouhého torza, objektu bez tváře a vlastní subjektivity. Výstava je prací čtyř žen. Petra Hanáková je kurátorkou Slovenské národní galerie, která z depozitářů muzea i z dalších sbírek na Slovensku vybrala 155 aktů, převážně od autorů, již jsou považováni za klasiky slovenské moderny. Spisovatelky Jana Cviková a Jana Juráňová její výběr doplnily texty, které grafička Eva Filová umístila přímo do expozice, někdy v podobě komiksových bublin. Díla na výstavě tímto způsobem komentují imaginární patnáctiletá dívka, čtyřicetiletá matka a pětašedesátiletá babička. Jejich repliky jsou vtipné, ale i trefné: Znuděná teenagerka chce mít výstavu i vlastní nedospělost co nejdříve za sebou. Babička její spěch i archetypy společenských rolí na vystavených dílech s nadhledem glosuje. Uštvaná matka nemá na nic čas, včetně neužitečných debat o feminismu. Do rozhovorů jsou přitom nenápadně vpletené termíny a úvahy mapující feministické myšlení posledních dekád. Slovenský král zadnic Aktů, přesněji jejich autorů, je nám před kritickým pohledem ženských komentátorek někdy až líto. Díla, většinou zamýšlená jako umělecká privatissima, dokonale ilustrují svět mužských fantazií, doslovně zachycují způsob konstruování patriarchálního modelu světa i někdy až dojemnou fascinaci ženskou sexualitou. Samotná situace malíře a jeho nahého modelu je sama o sobě charakteristická. Pózující žena je ztělesněním pasivní role, jediným jejím smyslem je, aby se poddávala mužskému pohledu. Ten daleko přesahuje pouhé pozorování, je nástrojem odhalování a přisvojování. Ženy se stávají projekční plochou mužských tužeb, jež v sobě nejednou nesou stopy perverze, potřeby ovládat či přímo pokořovat. Na výstavě najdeme neuvěřitelné exponáty. Akty Martina Benky z dvacátých a třicátých let zachycují dívky, jež jsou až na krojové čepce a opánky zcela nahé. Benka vyzývavost svých vizí zjemnil a dívky dooblékl do absurdních folklorních pláštěnek, ovšem zcela průhledných. Na obraze Imricha Weinera-Kráĺa z roku 1946 zase vidíme ženu v černém (vdova?) se svatozáří. Do krajiny před sebou uvádí ženu zcela nahou, pouze s šátkem kolem vlasů. Jak číst podobnou symboliku? Nahé ženě patří svět? Je pozoruhodné, jak univerzálním nástrojem se ženské tělo bez šatů ve výtvarném umění dvacátého století stalo, jeho prostřednictvím se vyjadřovali akademičtí malíři, symbolisté, kubisté i surrealisté. Tyto jinak nespojitelné směry spojovala schopnost na nahé ženské tělo navléci téměř jakékoliv poselství. Mnoho malířů mužů ovšem klade symboly stranou. Tužku či štětec přímočaře používají jako nástroj výrazu svých pohlavních tužeb a preferencí. Andrej Barčík, slovenský král zadnic, s neobyčejnou přesvědčivostí a ze všech myslitelných úhlů zobrazuje bezbrannou krásu ženského zadku. Kterou ženu asi přesvědčil, aby ho na něj s podobnou vytrvalostí vystrkovala, aniž by alespoň jednou ukázala svou tvář? Ladislav Guderna se zadky šetřil, ovšem byl-li jím patřičně osloven, ženské pozadí dokázal monumentalizovat do podoby všezastírající modly. Alex Mlynárčik ve své koláži ženský zadek s roztaženýma nohama transformoval přímo do podoby vítězného oblouku. Legrace stranou jde u obrazu Cypriána Majerníka. Malba s názvem Milenci na periferii zobrazuje interiér místnosti. Na posteli v tratolišti krve leží nahá žena s podříznutým hrdlem, dílo zkázy přehlíží připlešatělý muž, myjící si zakrvácené ruce v umyvadle. Jak na jiném místě komentují imaginární průvodkyně výstavy, s láskou to opravdu nemá nic společného. I když autorky bratislavské výstavy k vážnému tématu přistupovaly s humorem, z Holých bab nevycházíme s úsměvem na tváři. Rekapitulace toho, co jsme viděli, je spíše alarmující. Byli slovenští umělci ve věci zobrazování žen opravdu tak necitliví? Nedopouštějí se autorky účelové manipulace, když shromáždily jen ty nejkřiklavější příklady sexismu ve výtvarném umění? Manipulace je pro podobný druh kurátorské výstavy nutným výrazovým prostředkem. Autorky až na míru snesitelnosti zmnožují určité prvky, protože se chtějí dobrat jejich smyslu. Výstavu navíc nejde brát jen jako antropologickou sondu do dávno minulé historie. I dnes žijeme obklopeni příklady aktů, které ženské tělo používají jen jako dekorativní materiál. Například český týdeník Reflex organizuje neuvěřitelnou bodovací soutěž fotografických aktů, kde má každý druhý příspěvek podobu vytříbené kompozice prsů, nohou a pohlaví bez hlavy či tváře. Penisy v depozitářích Jak se dá předpokládat, v Bratislavě se Holé baby staly diskutovanou událostí. Již z krátkého prodlévání u pokladen Slovenské národní galerie je zjevné, že výstava láká i diváky, kteří se zde ocitli poprvé. Příklad pražské výstavy Decadence Now! ovšem ukazuje, jak s sebou mediální senzačnost přináší i deformaci, či dokonce zásadní nepochopení prezentovaného tématu. Považovat Holé baby za výstavu adorující pornografii je však přece jen obtížnější než Decadence Now! vnímat jako novodobou přehlídku zvrhlého umění. Vždy zajímavou studnici názorů představuje návštěvnická kniha, ta bratislavská není výjimkou. Většina zápisů je Holými babami pobavena, jen několik málo pisatelů pobouřeno. Překvapivě velký počet návštěvníků se dožaduje exponátů, či přímo celé výstavy, která by ukazovala akty mužské. V tom je ale potíž, která dobře ilustruje rozdílný vztah k ženskému a mužskému tělu v dějinách výtvarného umění. Nějaké penisy bychom v depozitářích slovenských muzeí asi našli. Jejich autory však budou převážně muži, přistupující k jejich zobrazení zcela jinak než k tvorbě ženských aktů. Představa, že by se žena výtvarnice umělecky zmocňovala mužského pohlavního orgánu podobně, jak muži přistupují k ztvárnění ženského aktu, patří spíše do říše mužské představivosti. A právě tato pokřivená představivost, nikoliv odhalené ženy jako takové, je vlastním objektem zkoumání Holých bab. *** Autorky výstavy: Petra Hanáková, Jana Cviková, Jana Juráňová, Eva Filová Slovenská národní galerie, Bratislava, otevřeno do 28. listopadu 2010 hore | |
|
© 2005 Slovenská národná galéria. Všetky práva vyhradené. Web satori.