Model sveta / Quadrophonia

Na 51. Benátskom Bienále Českú a Slovenskú republiku reprezentoval spoločný česko-slovenský kurátorský projekt Model sveta / Quadrophonia. Autormi projektu sa stala skupina výtvarných umelcov a jeden výtvarný teoretik: Stano Filko (jedna z najvýraznejších a najoriginálnejších osobností slovenského umenia druhej polovice 20. storočia), Boris Ondreička (držiteľ výročnej ceny SCCA – Bratislava, 1996), Jan Mančuška (tohtoročný držiteľ Ceny Jindřicha Chalupeckého) a Marek Pokorný (riaditeľ Moravskej galérie v Brne), ktorý bol zároveň kurátorom projektu.

Model světa/ Quadrophonia

Marek Pokorný

Modelem nerozumíme „obraz světa“, který lze číst různými směry, aniž by se jako celek rozpadl. Nerozumíme jím ani „schéma“, jež je pochopitelné pouze staticky nebo při lineárním čtení a navíc v rámci jednoznačně definovaných propozic. Model má holistickou povahu. Nelze v něm libovolně měnit pozice jednotlivých prvků. Model je tedy komplikovanější nežli schéma (není reduktivní), ale přitom nenabízí onu mnohoznačnost vlastní obrazu, kde mnohé záleží teprve na pozorovateli. Divákovi model předepisuje určité hledisko, určitou pozici a určitý postup, ale přitom jeho účast není omezována a z hlediska funkce naddefinována. Model komunikuje celek světa, nikoli jednotlivé informace, což je cílem schématu či vzorce. Model je nepřenosný. Určují ho čas vzniku a místo jeho realizace. Jindy a jinde by musel být vytvořen znovu zcela od začátku, vypadal by jinak, i když by se neměnil jeho smysl. Model není realita, model není celý svět, ale jejich komprimovaná a řízená analogie.
Svět tvoří kontinuum, ačkoli se průběžně rozpadá a zase skládá. Proces sjednocování a proces dekompozice tvoří jednotu, bez níž by svět nebyl srozumitelný a obyvatelný. Jestliže každá věc může být zároveň fascinujícím východiskem pro filosofii, námětem zobrazení, užitečným předmětem, zdrojem meditace, reprezentací kosmu, spouštěčem vzpomínky, hudebním nástrojem, budoucím archeologickým objevem, šifrou osudu, průsečíkem funkčních vztahů postindustriální společnosti, ale také odpadkem či překážkou, pak jsme kdykoli uprostřed skutečnosti jako celku. Cokoli z ní a v ní nás vede „zpět“ k materiálním, fyzickým a fyzikálním předpokladům světa, ale také „dál“ k „mystickému“ propojení různých časoprostorových vrstev, stejně jako introspektivně „dovnitř“ k jedinečnosti každého člověka.
Perspektivy, ze kterých se díváme a v nichž „zacházíme“ s předměty, významy a světem jako předpokládaným celkem celků, se prolínají, spojují a zároveň nám unikají. Vrstvy skutečnosti se totiž nezjevují jedna po druhé, ale najednou, a jsou v permanentním pohybu, takže nedokážeme nejen rozeznat ale – často ani z nezbytí - určit hranice mezi nimi. Definovatelné vrstvy skutečnosti jsou pouhou pomůckou našeho percepčního a sociálního systému: jsou zrádnými, a přesto nezbytnými mentálními zrcadly světa.
Obvykle přejímáme nějakou záchrannou síť významů a účelů. Umění je tu od toho, aby buď tuto síť trhalo, ustavovalo ji pro každý případ znovu a znovu, anebo při jejím splétání umožňovalo myslet ji v nekonečnu. Významy jsou konvencí, která se otřásá při každém použití analytických a kritických nástrojů. Svět se skládá i rozkládá zároveň. Náš model světa je takovou permanentní manifestací kontinuálně se skládajícího a rozkládajícího světa. Je to utopický/nemyslitelný pokus dát nekonečné množství dějů, významů a možností do srozumitelných vztahů.
Jednotliví autoři tohoto projektu se dočasně vzdávají své identity, aniž by se – jak věří - ve výsledku ztratily konkrétní tvůrčí peripetie a zkušenosti jednotlivců. Individuální systémy se v našem modelu světa propojují, aby se ukázaly společné prvky procházející napříč myšlením různých generací. Každý se tak stejnou měrou podílí na procesu vytváření aktuálního, v rámci tohoto projektu platného modelu světa, jenž vzniká pouze v interakci - ve vzájemných shodách i neshodách.

Leden 2005 - Berlín, Bratislava, Brno, Praha, Vilnius